Pražská lítačka a Vizovické vrchy

Pátek 5. 4. 2019

S Mordym a Ladkem jsme vyjeli z brna už po poledni, abychom včas dojeli na start jubilejního 10. ročníku Pražské lítačky. Závodu jsem se úačstnil sám a netušil jsem, jak moc se nechám strhnout, že jsem málem nestihl poslední spoj do Vizovic, ve kterém už na mě čekala Nancy (závod jsem nedokončil a umístil jsem se proto na 34 místě z 54). V Přerově jsme se potkali s ¥ a společně jsme přenocovali v hájku u nedokončené Baťovy dráhy nad Vizovicemi.

Předseda pražské pobočky SPJF Tajlor se Štěpánkou se usmívají na stratu jubilejního 10. ročníku Pražské Lítačky.

Závod v metropoli si tentokrát nenechali (kromě mě) ujít ani brněnský matador Mordy a ostravský harcovník městskou dopravou Fofo.

Celkem se na startu v areálu zrušeného nádraží na Žižkově sešla necelá padesátka závodníků.

Sobota 6. 4. 2019

Ráno nás ze spacáků vyhnal déšť a chvíli trvalo, než jsme našli místo na dospání pod maringotkou na pastvě. Dopoledne putujeme po nedostavěné dráze, odpoledne nad Bratřejovem šplháme na hřeben Vizovických vrchů a po něm se přiblížíme až skoro k Luhačovicícm. Spíme v roubeném chlívku nad Horní Lhotou jako Ježíšci na seně.

Sobotní ráno nás s zastihlo na ztepilém železničním náspu na opačném konci republiky - nad valašskou Lutoninou.

Před a po 2. světové válce tu nejprve Baťa a později mládež stavěli moderní železniční spojnici Vizovic a Valašské Polanky.

Z nedokončené dráhy jsou dnes polní cesty a silnice. Využívají náspy, zářezy a mostky, které na trase zůstaly.

Stavba obřího viaduktu u Jasenné nebyla nikdy zahájena. Třeba se ale jednou místní dočkají a napříč fotbalovým hřištěm vyrostou pilíře moderního mostu.

Při průchodu elegantním zářezem na okraji Ubla přemýšlíme, proč jsou názvy místních vesnic podobné těm na Zakarpatí. Ublo nám připomíná Ubľu a Jasenná Jasiňu.

K mostku na Ublem se násep přimknul pouze z jedné strany, cesta vede velkopansky obloukem okolo něj.

Dráha se strmá do poměrně vysokých kopců Vizovické vrchoviny. Hřeben měla překročit tunelem pod sedlem mezi Pozděchovem a Prlovem, jehož stavba však nikdy nezačala.

Majestátní náspe nad Ublem se malinko trhá. Před obnovou železnice bude zapotřebí jej trošku zhutnit.

Jak krásný by byl výhled na valašské dědiny z okna projíždějícího vlaku!

V Ublu dokonce používají silniční most, který křížil mimoúrovňově zamýšlenou trať. Kdysi jsme přes něj jeli s Karavanou snů.

Odpoledne se konečně začalo dělat jasněji a krajina kolem nás nám připomněla, že už je tu jaro!

Nad Bratřejovem jsme momentálně do údolí klesající dráhu opustili a vydali se do vesnice a dál na hřeben Vizovických vrchů.

Pohled na romanticky roztroušené chalupy bratřejovské by mohl klidně patřit někam do Rumunska.

V roce 1644 povstali místní po boku švédského vojska proti pobělohorské vládě, za což bylo popraveno přes 200 místních povstalců, občas třeba čtvrcením. Údajně šlo o vůbec největší popravu všech dob v Česku.

V lesích nad Bratřejovem je klid a člověk tu přijde na jiné myšlenky. Klidnější a voňavější jako jarní vlhká země.

Výhled na Vizovické vrchy a podhůří Beskyd.

Historické patníky označující hranice panství zůstaly v lesích nad Bratřejovem dodnes. Lesy však patří družstevníkům z Ubla.

Nancy váží s batohem tolik, že když si sedne na vyvrácený buk, strom po délce pukne.

Západ slunce nad Loučkou.

Kdosi tu postavil neumělou kapličku svatého Vendelína, patrona poutníků a pastýřů. Ještě, že ne třeba bouří a dešťů.

Mí dva souputníci hledají pohledem, kam složit své kosti k spánku. Na to si ale ještě chvíli počkáme.

Za Slopným už slunko skutečně zapadlo.

Neděle 7. 4. 2019

Ráno sestoupíme přes osluněné kopečky do Luhačovic, kde se oddáváme průzkumu opuštěných lázeňských budov, které jsou excelentním urbexem. Po obědě míříme do Prahy a Brna a po cestě zkouším fotit nádraží historickým objektivem Pentacon 1,8/50 mm, který mně zbyl z mojí Practicy TL.

Noční deště jsme v suchu přečkali v útulném chlívku na okraji Horní Lhoty.

Doslova jako Ježíšek na seně. Na střechu bubnoval déšť a uvnitř bylo krásně sucho a teplo.

Zamlžené ranní výhledy na oblé tvary kopců nad Luhačovicemi.

A o něco méně zamlžené o něco méně ranní výhledy na oblé tvary v Luhačovicích.

Hotel Adamantino v Pozlovicích na břehu luhačovické přehrady, kde kdysi Nancy poznala Rouru.

Na okraji Luhačovic se nachází výstavní opuštěné lázně, o kterých nebudu psát moc podrobností, aby je nikdo moc rychle nenašel.

V opuštěných pavilonech se stále mohou lepé dívky ustrojit ke sluneční koupeli.

Třeba do jarních zelenkavých šatů s tulipány.

Nešť čas běží a my se musíme vydat na nádraží, aby nás vlaky rozvezly do dvou největších měst země.

Ve stanici Luhačovice by to mohlo skončit, vlak jede až do Prahy. Ale nekončí.

Využívám totiž konečně krásného počasí k focení staničem s historickým objektivem Pentacon 1,8/50 mm. Třeba v Ostrožské Nové Vsi, kde mně ochotně zapózovali voják a dívka.

Nebo v Bzenci-Olšovci, jediné zastávce na nejkratší železniční trati v českém jízdním řádu (č. 342).

¥ zamyšlený.

Železniční stanice Vlkoš 7. 4. 2019 a paní výpravčí s plácačkou pod paží.

Definitivně se loučíme až v Nemoticích, kde už paní výpravčí nosí sukni.